Blog

Na letišti v Aberdeenu

Vánoční letecké radovánky

Zhruba před měsícem jsem se konečně dočkal a navštívil svou rodnou zem, rodinu, přítelkyni, přátele. Cesta do České republiky rozhodně nebyla z těch nejlehčích. Začátkem prosince začalo, skoro po celé Evropě, hustě sněžit, což samozřejmě mělo dopad i na některé nepřipravené letiště, což upřímně u Frankfurtu, Heathrow v Londýně, Schipholu v Amsterdamu a Charles De Gaulle v Paříži moc nechápu i když je pravda, že sníh padal a padal. Po dlouhé době, způsobené především tvorbou školních projektů, jsem se opět vrátil do tempa s publikováním článků a dnes si můžete přečíst naši veleúspěšnou cestu.

Ten taxík snad chytneme aneb první den

Aby to bylo hezky po pořádku. Já s Křéčisem jsme měli letenku na 19.12. a Lachy na 22.12. Všichni jsme se rozhodli pro leteckou společnost KLM, se kterou musíte jednou přestoupit a to v Amsterdamu na Schipholu, kde je právě hlavní sídlo této letecké společnosti. Dny před Vánoci letěly a my nestíhali počítat dny do odletu. Jednak z důvodů školních povinností a jednak díky tomu hnusnému, bílému, co stále padalo z nebe… jakže? Sníh? V den odletu jsme nějak nešíleli, co se týče balení, ale strašně jsme se těšili, že konečně letíme domu. Letadlo nám mělo letět v 6:05, takže jsme měli být na letišti kolem čtvrté hodiny. Ve dvě ráno jsem stál u okna a s výrazem pesimisty jsem nevěřícně koukal nad přístav a nechápal jsem, jak toho může vůbec tolik spadnout a náš odlet jsem neviděl nějak růžově. Nicméně jsme se po čtvrt na tři rozloučili s Lachym a šli vstříc osudu (hledat taxík). Plán byl jasnej. Dojít na Union Square a tam ho chytnout. No jo, ale zapomněli jsme, jaký jsou Skoti šílenci. Plný ulice lidí, všude lítaly sněhové koule a všude samé „Hi maaaan! How u doing?“ „Fuck you“ atd. Tak jsme prošli čtvrtku Unionky, fronta na taxík byla dlouhá asi 150 metrů.

Rozhodli jsme se, že se vrátíme k Union Square a tam nějaký snad odchytneme = skočíme mu do cesty. Asi po minutě čekání jsme zavolali na 3 TAXI čísla. Jedno obsazené a dvě přetížené. Začali jsme volat kamarádům, jestli neznají někoho, kdo by nás tam mohl hodit nebo další TAXI čísla. Po dalších neúspěšných telefonátech, jsem se běžel kouknout na autobusy. První jel ve 4:45, takže ten nám byl taky na dvě věci. Naštěstí se z rohu objevil jeden taxík, okamžitě jsme mu skočili do cesty s tím, že potřebujeme hned hodit na letiště. Taxikář nám řekl ať počkáme u hotelu, že tam vyhazuje zákazníka, hotel byl vzdálenej asi 60 metrů. S kuframa a pocitem radosti jsme se tam přesunuli a ve 3:50 jsme nastoupili do tága a poplácali se jak největší borci. To jsme ještě nevěděli, co se bude dít na letišti…. S dobrou náladou jsme si povídali s taxikářem, kterej byl absolutně v pohodě :D Vůbec poprvé jsem jel ve Skotsku autem. Kombinace taxikář, Skot a … jakže? Sníh?… na silnici. No, bál jsem se, co si budeme povídat. Dorazili jsme na letiště asi ve 4:15, taxikář ukázal na hodiny, kde bylo 20liber. Po zaplacení jsme vystoupili a jak je naším zvykem, tak jsme hned udělali videjko, že jsme konečně na letišti a letíme domu…. no. Vysmátý jsme se šli do haly kouknout na detaily na tabuli. Amsterdam 7:05 CANCELLED.

Já s vyděšeným pocitem, Křéča se začal ještě víc smát. Asi po dvou minutách nevěřícného kroucení hlavami, jsme se šli zařadit do fronty, kde jsme čekali na vysvětlení a přebookování letenek. Na řadu jsme se dostali po třech hodinách. K přepážce jsme šli společně a začali poslouchat vysvětlení. Hlavním důvodem zrušení letu bylo… jakže? Sníh? na amsterdamském letišti Schiphol. Paráda. Asi 20 minut jsme přemýšleli, co pro nás bude nejlepší. Nakonec jsme vybrali datum 22.12. jako Lachy, ale přes Paříž. Absolutně na*raný jsme šli na BUS (ještě, že je máme zdarma) a jeli domů. Doma na nás zase nevěřícně koukal Lachy.

Návštěva Eiffelovky….. se nekonala

Po dvou zcela prospaných dnech (z mé strany) jsme společně opustili byt a šli na BUS. Do busu jsme se naskládali, ale stáli jsme. Asi po 15 minutách jízdy mi Křéča oznámil, že se mu motá hlava, tak jsem mu řekl, ať se chytne tyče nebo ať si jde někam sednout. Zamumlal, že je to v pohodě. Otočím se na Lachyho a v tom na mě Křéča spadnul, kdybych se nedržel asi bychom si dali těžce na hubu. Křéča vůbec nereagoval a přestala to být sranda. Obličej mu začal blednout. Když přišel k sobě, řekl sorry a že je všechno v pohodě. A za 5 sekund na mě zase visel a začal sebou úplně cukat, což mi nahnalo neskutečnej strach. Požádal jsem jednu pani, jestli by nebyla tak hodná a uvolnila mu místo. Potom, co jsem ho posadil na sedačku se to začalo zlepšovat. Stařenka, která seděla vedle něj se hned začala vyptávat, jestli netrpí něčím, kam letíme atd. Ano, oceňuju, že měla starost, ale po 20. otázce bych jí nejradši prohodil oknem. V klidu jsme dojeli na letiště, Křéča si dal sněhovou kouli za tričko a pak jsme šli do haly. Ještě nebyl ani vyhlášen Check-In, tak jsme si šli dát kafe do Costa Coffee, kde pracuje náš kamarád Tomáš Navrátil. Dal nám horkou čokoládu zadarmo (pšššt), pokecali jsme a čekali na ‘rozkazy shora’. Lachy letěl dříve než my a když se objevil Check-In, tak se šel hned odbavit. Když přišel, tak řekl, že půjde k terminálu, popřáli jsme si hezký Vánoce a šťastnej Novej rok a mizel v dálce. Jak odešel, tak se náš čas odletu stále více ‘opožďoval’ z důvodu… jakže? Sníh?… na pařížském letišti Charles De Gaulle. Ve 14:50 byl poslední čas na tabuli, když bylo 14:20 chodili jsme k odbavovací hale a k sedačkám vedle Costa Coffee a zjišťovali situaci. Ve 14:51 se na tabuli objevila poslední výzva, což jsme brali jako „Máte smůličku kluci, nikam nepoletíte.“ Běželi jsme do odbavovací haly a zjišťovali, jak to je. Jedna holka nám řekla, že taky čeká na Check-In, takže nás docela uklidnila….. no až potom nám došlo, že čekala na let v 17:50 do Amstru radši jsme se zeptali holek z KLM, co tam stály a ty nám řekli, že letadlo je na dráze (mno, dobře kluci, vy to vedete) jedna z nich vzala Křéču a šla to domluvit „k přepážce z prvního dne“. Já hlídal kufry, ale po 10 minutách jsem pobral všechno a šel za nima. Křéča s bezmocným výrazem řekl, že mu ta pani za přepážkou řekla, že se do Vánoc domu nedostaneme. Milion myšlenek se mi hnalo hlavou. Stačil pohled a pani za přepážkou hledala další možnosti. Nakonec našla KLM v těch 17:50, ale přes Amsterdam a narvala nás tam. Po takovým dni mě ani nějak neštvalo, že neuvidím Eiffelovku (nutno podotknout, že pokud bychom skutečně letěli přes Paříž, domu bychom se dostali až 26.12.) S obrovským poděkováním jsme se šli okamžitě odbavit a ani jsme si neuvědomili, že jsme šli do business class :D pani u odbavování to nevadilo a tak jsme předběhli asi 70 lidí. Šli jsme do gatu, prošli kontrolou a konečně seděli v letadle. Po SMSkách asi všem lidem, co jsem měl v kontaktech jsme vzlítli a letěli směr Schiphol. Když jsme přiletěli měli jsme asi 11 hodin času. Prošli si letiště, zapamatovali jsme si cestu, kterou budeme absolvovat ráno, šli na internet, nažrali se v McD a šli jsme do relaxační místnosti, kde jsme si vyprávěli jaký jsme dementi a že se tohle může stát jedině nám. Pak jsem se kouknul na pár filmů, poslechnul jsem si oblíbené skladby a pokoušel jsem se usnout.

Třetí den na cestách

Po probuzení jsme se šli jaksi opláchnout na toaletu, koupit jídlo, pití a šli jsme přes bránu a kontrolu k letadlu. Každej jsme seděl někde jinde, ale to nám už bylo úplně jedno, hlavně ať už konečně přistaneme v Praze a užijeme si ty chvíle v Čechách. Počasí taky moc nepřálo a ČR jsem poznal až když jsme se vynořili z mlhy a já viděl …jakže? Sníh?… a taky dálnici, která vede skoro až k nám do Loun. HURÁ A JSME V ČR, to bylo keců. Kufry jsme měli hned, jak jsme tam přišli a šli do haly, kde už čekali rodiče. Krásnej pocit…. To, co se dělo o Vánoce Vám vyprávět nebudu, jedna tvář by nezůstala suchá :) a odlet zase zpátky? Tak ten už Vám vůbec nebudu vyprávět. Těším se na cestu v dubnu… sám. Přece nejsem nováček, ne? :)

Fotky z tohoto super zážitku

27.1.2011
Marek Říha
Komentářů: 3
21

Mám rád (ne)opilé lidi

Název dnešního článku může být lehce matoucí. Možná někteří z Vás tuší podle obrázku, hlavně by to měli poznat lidé z Deenu. Nebudu Vás dále napínat a prozradím Vám, že se jedná o práci, kterou dělám přes měsíc a v celku si zatím nemusím vůbec stěžovat. Za prvé si nemám zatím na co stěžovat a za druhé, nechci dopadnout jako Kuba Vacek, který publikoval článek o své práci a druhý den byl díky tomu vyhozen. Podstatou dnešního článku bude Vás seznámit s tím, za co si vůbec vydělávám v přepočtu 180,- na hodinu. Co mě na této praci baví a co mě naopak odrazuje vkročit tam znovu.

Korova Bar v Aberdeenu

Jak už jsem psal v předchozím článku. Od 6. listopadu jsem nastoupil v tomto obrovském baru jako glass collector, protože jeden kluk se rozhodl odletět zpátky domů. Ještě ten den ráno jsme tam zašli ujistit se, jestli tam opravdu budu pracovat. Slovo dalo slova a večer už jsem, celý v černém, kmital z patra do patra. Abych Vám Korovu představil, rozhodl jsem se publikovat pár foteček, které jsou pořízené vedením Korovy, nikoliv mnou. Na nich můžete vidět všechna patra.

Na prvních třech fotkách můžete vidět první patro (top floor), které se stalo, poslední dobou, mým útočištěm. Píši poslední dobou, protože když jsem nastoupil, tak jsem lítal z patra do patra. To, že budu mít na starost především horní patro se rozhodlo až na jednom z meetingů s manažerem. No ale abych neodbíhal. V prvním patře je hlavní vchod u kterého vždycky stojí dva vyhazovači. Vnitřek prvního patra se od ostatních pater liší tím, že má vysoký strop a bytelné kamenné stěny s velkými okny. Jsou tam dva automaty, gauče, stoly, židle a barové židle a velký bar narvaný tunou chlastu :D (to je popis panečku, v baru jsou barové židle a spousta chlastu… kdo by to byl řekl?).

Ve druhé sadě můžete vidět střední patro (middle floor), kde se většinou konají nějaké studentské, firemní akcičky (spíš chlastačky drobných podniků). V tomhle patře se taky každý pátek rozdávají výplaty.

Poslední řada fotek, teda až na tu poslední, ke které se dostanu později, je z posledního patra (club). Je to takové rockové doupě, především teda v pátek, když je rock night, jinak tam můžete slyšet i pecky, co se zrovna hrají v rádiu a sem tam i nějaký fakt vostrý remix. Klub je většinou narvanej k prasknutí, takže ke konci směny tam musí být dva glass collectoři, jinak se to nedá stihnout.

Jak takový můj pracovní den vypadá?

Většinou pracuji jen dva dny v týdnu a to v pátek a sobotu, kdy se samozřejmě chlastá nejvíc a je potřeba, aby skleničky byly včas na svých místech. Pracuji od 23:00 do 3:00 + úklid tak hodinku. Když se povede týden, tak pracuji i 5 dní v kuse, sice je toho pak na mě moc, ale pohled na vydělané peníze je stejně nejsladší. Pro ty z Vás, kteří nevědí co znamená označení glass collector, tak je to takovej týpek v černém oblečení, co většinu času stráví tím, že chodí od stolu ke stolů a sbírá prázdné skleničky a lahve. Dalším úkolem je, aby svíčky na stolech stále hořely. Udržovat stoly a podlahu v čistotě, pokud se Vám nějaký host nelíbí tím, jak se chová nebo Vás třebas i se*e nehezkýma kecama, stačí říct vyhazovači a host je fuč. Zajistit, aby byl led ve dřezu, kde se chladí chlast. A samozřejmě co nejrychleji přemístit skleničky z myčky na bar, respektive stage. Nejhorší je ta první hodinka než se dostanu do tempa a zajistím vše, co je potřeba, pak to jde v pohodě. Ve 3:00 se rozsvítí světla, vyhazovači, kteří čekají před barem jdou dovnitř a upozorní hosty, že mají 5 minut na opuštění podniku a my pak začneme uklízet.

Kolektiv v Korově

Tady si myslím, že je vekej rozdíl oproti ČR. Tady proste lidi drží spolu, smějou se, každej se baví s každým, vládne pohoda, lidi se v kolektivu mají rádi. Kdežto v ČR každej každýho pomlouvá (můj názor). Hlavním manažerem je Kevin, nevim kolik mu je a tipovat nechci… mno okolo 40? :) Je to takovej pohodář, furt se směje a ještě jsem ho neviděl naštvanýho. Je tu několik supervisorů, který moc neznám. Z glass collectorů tu pak jsou Sayd, Prosun a Don. Nejvíc jsem si oblíbil Prosuna. Je to takovej malej, usměvavej dobrák, kterej má za úkol prostřední patro. Sayd je takovej náš menší boss, kterej nás má za úkol řídit, lítá z patra do patra a nejvíc se zdržuje v klubu a Don je v Korově nejdýl, je to takovej ostřílenej borec, kterej má za úkol dolní patro. Bydlí asi 150 metrů ode mě, nejednou jsme se potkali, když šel ‘v náladě’ domů, srandy kopec. Ce se týče barmanů a barmanek, tak tam pracuje jedna Slovenka Adriana, která se pořád směje a dělá dole v klubu, takže se vidíme málo. Nejvíc jsem si oblíbil Charlie a Mika. Charlie je malá, hezká černovláska (Lucí nic v tom nehledej :D ), která mě porazila v hodu flaškou do koše, takže jsem jí začal řikat Michael Jordan a ona mě zase Kobe Bryant. Upřímně řečeno, nechal jsem jí vyhrát. A Mike je sympaťák a šáša v jedný osobě. Asi týden si myslel, že se jmenuju Mitec, ale nikdy mi tak neřekl. Až poslední den než jsem letěl na Vánoce domů. A Mitec mi bude říkat asi pořád, ono to totiž nezní vůbec špatně… ‘Majtek’. Kdybych s těmahle dvěma pracoval pořád, tak by mi to vůbec nevadilo a chodil bych tam každej den. Až tam jsem zjistil, že je strašně důležitý s kým pracujete. Když děláte s někým, kdo se na Vás směje, dělá s Váma blbosti, tak Vás to víc baví. I díky nim jsem si tam ten poslední týden před Vánocema pořádně užíval.

Co mě baví a co mě nebaví

CO MĚ BAVÍ:
Pracovat v nejnavštěvovanějším baru v Aberdeenu
Pracovat s Prosunem, Mikem a Charlie (i s ostatníma, ale s těmahle nejvíc)
Dostávat tolik peněz, kolik dostávám
Když najdu 10librovku na zemi u barovýho stolu (viz. poslední fotka)
Když se lidi ptají, kde jsou záchody
Když ti host poděkuje za to, co děláš (větší nabuzení snad neexistuje)
Páteční pizza a následná výplata

CO MĚ NEBAVÍ:
Pracovat s těma, co ti ani nepoděkují
Když si Sayd hraje na šéfa
Když se lidi ptají na nesmysly
Když musím jít pomoct do Klubu (jak kdy)
Doba než se dostanu do tempa
Když někdo zfoukne svíčku a leje vosk na stůl (bych i zabíjel)
Když někdo rozseká skleničku/lahev
Opilí lidi a lidi, co si vymýšlí

10.1.2011
Marek Říha
Komentářů: 0
Pohled na přístav z bytu

Sněží a všichni se diví

Jakoby to bylo včera, pondělí 9. srpna a já šťastně dopadám na edinburghské letiště. Hned jak jsem se dostal pryč z letištní haly, začínal jsem poznávat zdejší nehezké počasí. Pár minutek pršelo, pár minutek svítilo sluníčko, rtuť v teploměrech neustále měnila svou polohu, ale většina lidí se tím nějak nezabývala. Co jiného jim také zbývalo. Já jsem ale věděl, že na autobus si počkám dobré tři hodiny a tak jsem zalezl zpátky do vyhřáté letištní haly. V té době jsem zdaleka netušil, co mě bude čekat zhruba za čtyři měsíce.

Musím říct, že před odletem na ostrovy jsem toho o skotském počasí slyšel docela dost, ale ničemu nemůžete věřit, dokud si to sami nezažijete. Všichni vyprávěli o tom, jak ve Skotsku pořád silně prší a fouká silný vítr od Norska. Tento fakt přiznávám. Pokud je to pravé skotské počasí = silný déšť a vítr, věřte, že pokud jdete jen 200 metrů kamkoliv a nemůžete se tomu nějak bránit, budete absolutně promočeni a dosti pobouřeni. A když se vám to stane třeba třikrát do týdne, tak vám přeji upřímnou soustrast. Nicméně mě tady docela parádně chrání zimní bunda Adidas, která je až ke kolenům, takže mě tohle počasí nějak netrápí. A zimní čepice a rukavice? Od konce října je to povinnost.

  
S čím už ale tak nějak nesouhlasím je to, že tu skoro vůbec nesněží. Nevím, třeba tu do teď tolik nesněžilo, ale co se tu děje poslední týden… z toho mi jde hlava kolem. První zkušenost se skotským sněhem jsme měli zhruba 25. října asi ve 2 ráno, když jsme s klukama v bytě hráli proti sobě první díl Call of Duty. Ptáte se proč zrovna první díl? Tak za prvé je to hlavně kvůli tomu, že Křéča má slabší notebook, takže to rozjede s přehledem. Za druhé je to celkem pařba a za třetí je to úplně jedno, protože je to mimo téma :) . Takže zpátky. Jak jsem psal, se sněhem jsme se tu seznámili celkem brzy a musím říct, že vločky, které tu padají, jsou tak dvakrát větší než v Čechách. Inu, měli jsme předčasné Vánoce a patřičně to zapili plechovkama Tennent’se (skotské pivko). Jo, to jsme ale nevěděli, že koncem listopadu budeme sníh nenávidět. Ne nenávidět, ale nemít rádo, tak jako dříve. Začalo to asi před týdnem ve středu.

Normální školní den jako vždy. O lunch break jsme se vydali do městečka na oběd a zažili všechny čtyři roční období. Vyšli jsme ze školy – sluníčko, vyšli z take away – začlo pršet, dojedli jsme – začlo sněžit (spíš krupičky viz. video), šli jsme do školy – přestávalo sněžit a začal vítr. Ve Skotsku asi normálka. Ale právě od středy tu neustále sněží. Auta se brodí ve sněhové pokrývce, lidé si dávají placáky na záda, když jdou po chodníku a doma se nám trošku ochladilo. Toto počasí zasáhlo i několik letišť včetně aberdeenského Dyce ze kterého máme s Křéčisem 19. prosince odlétat zpátky do Čech. Doufáme, že se to za tu dobu uklidní. A… jako bych zapomněl na školu. Ta se díky hustému sněžení uzavřela na dva dny a podle mě se uzavře i pro zítřejší den. Jaká to škoda. Sníh už potkáváme opravdu všude. Dokonce se s ním peru i v práci, kde musím vytírat podlahu pomocí mopu. Easy enough :) ale zase je paráda sledovat ty vločky venku, když se v práci nudím. Silná vánoční atmosféra, nicméně cesta z práce mě zase vyvede ze snu. Sníh mám rád, ale čeho je moc, toho je příliš. Ať sněží o Vánoce, teď ne. Prosím!
2.12.2010
Marek Říha
Komentářů: 0
Krb, nikdo jinej než my nemá :P

Čtvrt roku ve Skotsku

Už je to skoro rok, co jsem se rozhodl studovat vysokou školu na Banff and Buchan College ve Skotsku. A nyní žiji v Aberdeenu už čtvrt roku a docela dost věcí se stihlo odehrát. Trošku teď balancuji, jestli jsem udělal dobře, že jsem se vydal do světa vstříc novým zážitkům. Našel jsem spoustu nových přátel, zažil zážitky, které bych jinde nezažil a po dlouhé době jsem konečně našel práci. V dnešním, zdlouhavém, článku se vám pokusím přiblížit, jak tady válčíme sami se sebou, jak nám jde škola, jak je složité najít si práci a jak to tu ve večerních hodinách žije.

(Celý příspěvek…)

16.11.2010
Marek Říha
Komentářů: 9
forpsi

Přecházím na placený hosting

Když jsem začínal s webovou prezentací, koupil jsem si nejprve doménu a poté jsem se pokoušel najíst hosting zdarma až jsem se jednoho dne dohodl se společností Shaho.cz, respektive s panem Dominikem Ulrichem. Komunikace mezi námi šlapala na jedničku, ale poslední měsíce mi web vykazoval chyby způsobené nedostatkem paměti a navíc mi nefungovalo FTP. A proto jsem se rozhodl přejít na placený hosting od společnosti FORPSI.com u které mám i registrovanou doménu. Do 24 hodin od objednávky jsem měl web hotový a všechno jede bez problémů. Toť vše o změně :)

14.11.2010
Marek Říha
Komentářů: 3
Po plastické operaci

Po plastické operaci

Nebojte se, nemám umělý nos ani nemám jedno prso větší. Když jsem před pár měsíci psal, jak budu tři týdny mimo hru, nevěděl jsem, že se to dokáže protáhnout klidně na půl roku, ba dokonce na dočasný konec mé fotbalové kariéry. Z podvrtnutého kolene se ze dne na den stal přetržený přední křížový vaz.

Vidím to, jako by se to stalo včera. Normální den zápasu jako vždy. Ráno snídaně s rodinou a potom s tátou a strejdou do Mostu na zápas. Taktika i rozcvička před zápasem vypadala v pohodě a cítil jsem, že zápas vyjde a konečně vyhrajeme.  Navíc bylo 10. dubna a za tři dny jsem měl slavit své 19. narozeniny. Průběh zápasu bych hodnotil z mojí strany docela kladně až na druhou půli, když přišel „ten“ osudný incident. Situace 1v1 vedle vápna, kterou jsem zvládl výborně se najednou proměnila v neskutečnou bolest a pocit strachu. Když jsem si chtěl míč posunout směrem do hřiště, tak při došlapu koleno nevydrželo tlak a s hlasitým prasknutím jsem se svalil na zem. V tu chvíli se mi honilo hlavou strašně moc myšlenek. Věděl jsem, že to nedopadne dobře a když jsem bouchnul pěstí do země, tak to věděl i táta se strejdou. Okamžitě ke mně přiběhnul masér a začal mě ošetřovat. Nakonec mě zvednul a když jsem chtěl udělat krok, tak jsem cítil, jak mi v koleni něco přeskakuje. Ještě jsem netušil, že to bude můj konec fotbalové kariéry. Šel jsem se do kabiny přezout a jel jsem ambulancí do nemocnice.

Rentgen nevypadl moc dobře, teda alespoň to řekla sestra, která mi ten RTG dělala (já to viděl v pořádku, ale nejsem doktor). Ujal se mě doktor Česák, který konstatoval podvrtnuté koleno a že to bude za tři týdny v pohodě.

Tím jsem si nebyl tak jistý a radši jsem kontaktoval naši fyzioterapeutku Mirku Palovou, která pro mě udělala první poslední, za což jsem jí ještě ani nestihl poděkovat. Díky ní jsem se dostal k ústeckému primáři, který byl proti operaci a navrhl jen posilovat. S Mirkou jsme to dále konzultovali a nakonec mě poslala do Prahy na magnetickou rezonanci. Nebýt tohohle kroku, tak stále lítám s pochroumaným kolenem. Po hodince vyšetření si nás (mě s tátou) zavolal doktor k sobě do místnosti, kde bylo asi 15 počítačů a ukazoval nám co že se mi to vůbec s tím kolenem stalo. Když zastavil animaci, kde byla vidět taková přerušená černá linka otočil se na nás a řekl „Vidíte to tady? Je to přetržený přední křížový vaz a obávám se, že s fotbalem je konec.“, v tu chvíli se mi do očí tlačily slzy… a nevěděl jsem, co mám říct. Doktor navrhl operaci.

Když jsem to ten samý den zavolal Mirce, okamžitě kontaktovala CLPA v Praze a domluvila nám schůzku. A tak jsme jeli asi po týdnu opět do Prahy do CLPA, kde se mě ujal doktor Kmošťák. Provedl vyšetření, kde mi to koleno málem vyskočilo a táta skoro dostal infarkt a navrhl operaci. Jenže u nich se na operaci čeká tak 4 měsíce. Po půl hodině povídání o tom, že se chystám do Skotska, udělal doktor, krok, který nezaskočil jenom mě. Zavolal primáři a domluvil mi operaci na druhý den ráno. Následovalo předoperační vyšetření a poučení co všechno musím do zítra udělat.Zbytek dne jsem toho moc nenamluvil.

Brzo ráno mě táta odvez do Prahy a  dodal odvahu. Na lůžku jsem byl mimochodem s nějakým týpkem ze Sparty. Za 10 10 k nám přišla sestra a řekla mi ať se svlíknu a ať jsem v 10:00 připraven. Přesně v 10:00 přišli 4 sestry a odvezli mě na sál. Není nic horšího než se dívat do stropu a vědět, že za 5 minut do tebe bude někdo řezat. Když mě dostali na operační sál. Přišlo 6 sester v zelených hábitech a jedna mi dala 3 injekce anestetik do zad. Najednou přišli dva chirurgové a seznámili mě s tím co se bude během příštích 45 minut dít. Jedna sestra dala přede mě plátno, abych neviděl co mi dělají a druhá mi přinesla televizi, abych mohl sledovat, co mi v tom koleni prováděj. Upřímně bych radši koukal na „To je vražda, napsala“.

Operace začala a všechno šlo v pohodě, docela byla i sranda J po 40 minutách bylo hotovo a odvezli mě zpátky na lůžko, kde jsem v bolestech strávil dalších 5 dní. Nicméně mě těšily návštěvy blízkých a přátel. Po pěti dnech jsem konečně jel domů, kde jsem se týden probouzel, tak ve 2 ráno a vždycky vzbudil celou rodinu. Když bolest odešla začali mi rehabilitace opět v Praze, které jsem měl třikrát do týdne 2 měsíce. Rehabilitace zahrnovali fitko, výřivku a magnetoterapii. Abych se přiznal, tak mi ty rehabilitace docela chybí J Teď jsem pět měsíců po operaci a cítím se dobře, ještě to koleno nepropnu úplně, ale cítím, že dělám pokroky a brzy bude všechno v pohodě.

Těším se na to až opět kopnu do míče…

11.9.2010
Marek Říha
Komentářů: 0
Stránka 8 z 10«12345678910»